25 let střízlivý a nic necítím

Pamatuju si svoje první setkání. Nebylo to z vlastní vůle (šok) a dorazil jsem trochu přihnutý. Říkám trochu, ale bylo to víc než trochu. Přesto to bylo vystřízlivující, protože jsem musel sedět vzadu a lít do sebe tu mizernou kávu, ze které ti lógr vleze až do dásní, v naději, že to zakryje, že jsem ještě ani před hodinou pil. Řekl/a bys, že káva ten zápach zakryje, nebo aspoň to moje „vědomí“, že páchnu, ale pořád jsem říhal a – na rozdíl od prdu v nacpaném výtahu – každá hlava, která se otočila, přesně věděla, odkud ten povědomý zápach jde. Ale odbočuju. Vrátím se o kousek zpátky.

Pozor: muži pijí v práci

V téhle fázi života už přátelé i rodina věděli, že mám problém s pitím. Nesprchoval jsem se; neuklízel jsem; a pil jsem, hodně, celý den, celou noc. – a teď si nedělám srandu – padl jsem na gauči v obýváku do bezvědomí s 12oz plechovkou v ruce. V bezvědomí. Nepohnutelný. A ruka držela pivo vzpřímeně. Spolubydlící byli pořád ve střehu, snažili se mě vyburcovat, ale k jejich překvapení jsem nikdy nic nerozlil, ani na gauč, ani na koberec. Jen výjimečně jsem se probral, uvědomil si, kde jsem, nevědomky pohnul rukou a rozlil to, ale byl to pohled k nezaplacení. Snadno jsem si tím vysloužil právo být plakátovým dítětem poruchy z užívání alkoholu – pořád si dokážu představit, jaký velký červený nápis by na mé policejní fotce stál: varovné signály alkoholika… na rozdíl od toho, jak jsme to brali: jako vtipnou historku na druhý den.

Každopádně, auto mi bylo rozbité. Nějak do olejové nádrže vletěl kámen (myslím, že to tak řekl mechanik). Řekl, že to není moje vina, ale můžu do opravy hodit pár tisíc dolarů (které jsem neměl), nebo ho prodat na náhradní díly, tak jsem to udělal. Zajímavost: za to, co jsem za něj dostal, bych ho klidně mohl opravit.

Takže bez auta a bez okamžité možnosti sehnat nové (a nikoho na spolujízdu, protože jsem bydlel uprostřed ničeho) zbývala jedna možnost: veřejná doprava. A veřejná doprava v jižní Kalifornii nic moc není. Abych byl v práci včas, musel jsem jet 3 různými autobusy s nepohodlnými přestupy, což znamenalo, že jsem se musel vzbudit a být na zastávce 3 hodiny před směnou. V té době můj čas nestál za moc a říkal jsem si, že utratím míň, když nebudu moct nakupovat online ani v supermarketu. Navíc mám rád knížky, sednu si, budu číst, bude to super.

Ale až na třetí cestě v 6 ráno mě náhle a ostře trefilo, že neřídím. A navíc budu 3 hodiny mimo hru. Ta myšlenka mě trefila, když jsem odcházel z bytu. Šel jsem k lednici a našel dvě neotevřená piva. Popadl jsem igelitovou tašku – protože řidiči autobusu by na tom stejně nezáleželo, ne? – a vyrazil. První jsem vypil na zastávce, čekal na hodně zpožděný spoj a trochu ve stresu, že mi pití neprojde. Ale když autobus přijel a já byl nasranej jak čert a všichni vypadali rozpálení a zbědovaní, vypil jsem i druhý (vůbec ne nenápadně) a najednou z frustrace i žalosti nebylo nic. Byl jsem nebojácný.

Netřeba dodávat, že 5. den jsem měl termosku plnou whisky. Samozřejmě jsem zvenku nechal viset visačku od čajového sáčku, aby to nevypadalo podezřele. A tak začal můj čím dál očividnější a otravnější pád do nepřetržitého pití. Netrvalo dlouho a o práci jsem přišel (zmeškal jsem dost směn, protože mi ujel autobus, někdy proto, že jsem se vzbudil pozdě, ale častěji proto, že jsem předtím ještě utíkal do prodejny lihovin se zásobit) a do Dne díkůvzdání došlo k jakési intervenci.

Opilecký únos na AA

Měl jsem v sobě pár piv, když mi lidé pořád dokola říkali, abych si nechal pomoct. Ještě jsem nebyl opilý, tak jsem je odbyl. Ale jeden kamarád (vážně, opravdový kamarád) mě v podstatě povalil na zem a hodil do auta. Byl jsem nasranej, ale trochu i zaskočený. Řekl, že mě veze na setkání, ale nemohl jsem pochopit, že to fakt dělá. Nadával jsem mu. Párkrát jsem kopnul do čelního skla, ale nechtěl jsem ho rozbít, jen ho otravovat, ať od toho upustí – nemohl jsem uvěřit, že mu na mně až tak záleží, ale záleželo. Spolubydlící nejsou špatní kluci, ale fotili mě, jak ležím v bezvědomí s pivem v ruce. Tenhle kamarád ale problém nepřehlížel. Mluvil tak klidně a rozvážně, i když mu po tvářích tekly slzy. Řekl, že nemůže spát s vědomím, že bydlím v bytě s balkonem a slušným pádem ze čtyř pater, a že jsem opakovaně říkal, že jsem ochotný se přes zábradlí hodit. Nemohl dál mít noční můry, že jsem si prostřelil hlavu, a vědět, že mohl něco udělat.

Dovedl mě ke vchodu a řekl, že bude venku, až to skončí. Když jsem vešel, bylo prázdno a zdola se ozýval nějaký rumorec. Napadlo mě zůstat nahoře a předstírat, že jsem tam byl, ale vydržel jsem nahoře 10 minut, než jsem se začal nudit a šel za milým párem dolů. Když jsem našel kávu, ušklíbl jsem se s tím, že „o tohle v AA ve skutečnosti jde, o prodávání mizerné kávy,“ ale když jsem zjistil, že je zadarmo, rád jsem se obsloužil s pocitem, že systém tahám za nos. Ten rumorec dole bylo zřejmě předsetkáníové bzučení. Loudal jsem se dovnitř a sedl si dozadu. Za 5 minut se místnost zalila lidmi. Pořádných 40 nebo tak, stáli u zadní stěny.

Vepředu v místnosti sedělo šest hostů. Byla to snad nejrůznorodější skupina lidí, jakou jsem kdy viděl v řadě vedle sebe, nejen co do etnicity a postavy, ale i věku a vkusu v oblečení. Měl jsem pocit, že se dívám na sitcomové obsazení podle představ politicky korektní policie. Rychle jsem pochopil, že každý z nich bude mít řeč o svém výročí střízlivosti. Tři z nich měli za sebou jeden rok, jeden slavil podruhé svůj první rok, další slavil druhý rok a poslední slavil 25. rok střízlivosti.

25 let bez drinku? Ani lok? A pořád chodí na setkání? Proč v téhle fázi nenapsat knihu?! Ale tyhle myšlenky utichly, když začali vyprávět.

Nevím, jak dlouho to setkání trvalo. Nesledoval jsem, kdy mě vysadili, ani kdy jsem odešel – a ani jsem nespěchal – ale ty příběhy byly dlouhé a tak podivně jedinečné a zároveň povědomé. Měl jsem pocit, že každý mluví celé hodiny, bez přípravy, bez scénáře, a přesto jasně a stručně. Ten stařešina s 25 lety byl čtvrtý a já čekal se zatajeným dechem.

K mému překvapení mluvil tak tak 3 minuty – jestli vůbec. Zvedl žeton, řekl, že je vděčný komunitě a rád dál pomáhá ostatním. Vypadalo to, že má hotovo, ale zřejmě přečetl místnost, protože neochotně dodal: „Víte, spousta kamarádů mi říká: ‚páni, 25 let, to je čtvrt století, jaký to je pocit?‘ ale z 25 let nic necítím.“ Kdyby mě tak neohromilo, jak dlouho je ten chlap střízlivý, byl bych se mu vysmál, že 25 bere jako nic, ale pak pokračoval: „Víte, loni jsem měl 24. rok, a ten něco znamenal. Pro mě je 24 odjakživa to velké číslo, protože je to 24hodinový boj. 25 let zní jako dlouhá doba, ale může zmizet během vteřiny. Takže jsem vděčný, že jsem další rok střízlivý, ale soustředím se na to zůstat střízlivý dnes.“

Spadla mi čelist.

Na 25 letech střízlivosti nesejde, záleží na dnešku

Když setkání skončilo, pomáhal jsem skládat skládací židle a chtěl jsem mluvit o tom, co se právě stalo, ale lidé se rychle semkli do svých hloučků. Cítil jsem spřízněnost, ale úzkost mi říkala, že tam nepatřím. Cítil jsem propast. Cítil jsem strach. Chtěl jsem jít ven a vyprávět kamarádovi ty vtipné historky, ale taky jsem ho chtěl obejmout, brečet a omluvit se… a pak jsem se taky chtěl schovat v keřích v zimě, jako by to schovalo mou hanbu. A nemohl jsem dát najevo upřímné objetí, protože jaký by to mělo smysl, kdyby mi nevěřil. Nemohl jsem se prohlásit ani za hodinu střízlivého, pořád jsem byl nalitej. Nemohl jsem uvěřit, že jsem došel až sem; že to k tomu došlo.

Když jsem nakonec vyšel ven, stejně jsem ho objal. Řekl jsem „děkuju“, i když to podle mě znělo až moc formálně. Slíbil jsem, že se vrátím. Ten slib jsem dodržel. Dodržel jsem ho stokrát.

Když se to vezme kolem a kolem. Neříkám – a vím, že ten starej parchant taky ne –, že 25 let není výkon. Je. Ale to, co dělá 25 let fenomenálními, je, že je v nich 9 125 dní v řadě; 219 000 hodin za sebou. A pro srovnání, já jsem ve střízlivosti nevydržel ani dvouhodinový film.

Těším se na den, kdy budu 25 let střízlivý a budu moct připomenout posluchačům, kteří mi nemůžou utéct, že to nic neznamená, kdybych se dnes napil. Jasně, pokud se tam kdy mám dostat, musím se soustředit na tady a teď.