Miluju svůj střízlivý život

Alkoholika poznáš podle fráze „střízlivý život je nuda.“ Není to absolutní, ale obvykle platí, že kdo si myslí, že střízlivost je nuda, o střízlivost se ani nepokusil. Většinou je to kvůli strachu. Stejně jako můžeme říct „seskok padákem je blbost“, aniž bychom to kdy zkusili. Je to velmi lidská reakce, i když je chybná. Kritizujeme věci, kterým nerozumíme nebo z nich máme strach. Strach je sice velmi přirozená reakce, ale můžeme proti němu bojovat jinou přirozenou reakcí, naší vrozenou zvědavostí. Místo abychom kritizovali střízlivý život, měli bychom se ptát. O střízlivosti koluje spousta mylných představ. Částečně proto, že lidé, kteří mají tendenci „vystřízlivět“, to neudělají dobrovolně. Ve filmech (a do jisté míry i v životě) lidé, kteří „vystřízliví“, obvykle narazí na dno a jsou proti své vůli odvlečeni do léčebny, nebo do vězení a pak do léčebny. Svaluju to na svůj alkoholově závislý mozek, ale věřila jsem, že nemůžu být střízlivá, protože život bez alkoholu by byl bolestně fádní. Po 5 letech střízlivosti tady jsou čtyři věci, za které ve svém střízlivém životě pořád cítím vděčnost.

1. Moje paměť

Mám živé vzpomínky. Pochybuju, že je to technicky „fotografická“, ale oproti alternativě – kalnému, bahnitému rozmazání času – to tak působí. Na tom být střízlivá je zajímavé to, co si nepamatuju z doby, kdy jsem pila. Sotva si vzpomenu na události, večírky, nebo dokonce byty, ve kterých jsem léta bydlela. Pořád to byl hon.

Teď můžu mít příjemnou večeři s rodinou a pamatovat si rozhovory slovo od slova. Pamatuju si, jak chutnalo jídlo na Den díkůvzdání, a inspiruje mě to k tomu, abych ten dezert udělala znovu. Dokážu si vizualizovat sebe na písčitých plážích na Havaji (na rodinné dovolené) a ano, dokonce si zřetelně pamatuju i to spálení od slunce.

Na své opilecké dny myslím jako na nekonečné honění mrkve. Nezabývala jsem se minulostí, myslela jsem na budoucnost, ale ta budoucnost se omezovala na „který bar“ nebo „jaký drink“ si ten večer dopřeju. Ve střízlivém životě mě vzpomínky inspirují, abych šla pořád dál, donekonečna, a tvořila nové vzpomínky.

2. Prožívání emocí

O tomhle se mluví divně, protože „musíš to zažít, abys tomu rozuměl/a“, ale věděla jsem, že to musím sepsat. Pamatuju si, jak jsem byla 7 měsíců střízlivá a šla s kamarádkou na color run. Většina lidí to spíš jde pěšky, ale my jsme se dohodly, že poběžíme – byly to jen tak 3 míle, jak zlé to mohlo být? Pamatuju si, jak jsem v polovině první míle měla pocit, že umírám. Uši jako by potřebovaly protlačit, dech byl rychlý a mělký, jako bych nemohla popadnout vzduch – jako bych se topila. Obličej jsem měla mokrý od potu (barva se mi na něm srazila a bylo to nekonečně nepříjemnější). A už jsem viděla mžitky.

Zpomalily jsme, ale šly dál. Řekla mi, že nejhorší, co můžu udělat, je sednout si nebo zastavit, tak jsem pokračovala. Když jsem se blížila k cíli, nohy mi otekly a v botách doslova zdřevěněly. Nakonec jsem si boty sundala a šla s nohama, které tvrdé spaly – je to, jako bys šel/šla po chůdách.

Nakonec jsem se dávila na prázdno, až jsem myslela, že vyvrátím duši. Svět se točil, nohy jako by praskaly ve švech. Bylo mi horko a nepříjemně, škrábala jsem si z obličeje křídovou zelenou hlínu a oči mě pálily od barevného písku.

A milovala jsem to.

Na cestě ke střízlivosti se ti nepoštěstí zas tak často zhmotnit ten vnitřní boj. Každý den je bitva, ale – a u běhání to platí obzvlášť – když se fyzicky zničíš, dokážeš to ocenit. Byla jsem mokrá, bylo mi horko, bylo mi nepříjemně a opravdově jsem trpěla… a za mých 7 měsíců to bylo poprvé, co jsem měla pocit, že jsem opravdu detoxikovaná; jako by ze mě alkohol prosakoval ven. Zbytek dne jsem byla rozlámaná jak čert, ale na pití jsem ani nepomyslela. Seděla jsem na gauči, koukala na filmy a povídala si s přáteli až do konce dne a ani jednou jsem se nenudila ani nezabloudila k pití. Ten den jsem zakončila spokojená.

Když jsem byla opilá, dokázala jsem si rozseknout ruku (při pokusu chytit se jedoucího vlaku jako ve filmu) a vykrvácet a necítit nic, ale tenhle běh byl střízlivý a skutečný a byl/je tak živý, že samozřejmě… v tom pokračuju znovu a znovu.

3. Můj volný čas

Teď opravdu něco dělám. Tím myslím, že si pamatuju, jak mě tížily peníze. Můj opilý život se vždycky točil kolem další výplaty. Nikdy nešlo o to, „co budu dělat“ po práci, propila jsem to. Bez alkoholu je ale až s podivem, jak rychle si věci vyhledám a jdu do nich.

Začalo to vařením. Chtěla jsem si dát masitou lasagne, ale chtělo se mi zrovna po jedné, kterou pekla babička, s brokolicí uprostřed (nesuď). Žádné hotové lasagne by nestačily, ale pak – teď už to možná zní samozřejmě – jsem si vyhledala, jak se lasagne dělají, a za 2 hodiny jsem měla jedno z nejlepších jídel, jaké jsem kdy jedla. Když jsem si uvědomila, jak je to jednoduché, začalo se to nabalovat.

Mohla jsem dělat cokoli a najednou mi v hlavě naskočil nápad. Místo abych o tom mlhavě přemýšlela, šla jsem a udělala to. Třeba kamarád měl dceru, která na něj pořád vrčela. Dělal si legraci, že mu to připomíná gremlina z hororu. To mi vnuklo nápad. Použila jsem pár bezplatných aplikací, sehnala stock hudbu a videa té dcery a poskládala falešný hororový trailer s jeho dcerou. To si piš, že ho pustíme na její svatbě.

Další náš kamarád sehnal povolení na terasu, ale řemeslník byl drahý jak čert… tak jsme si vyhledali, co je potřeba, a postupně jsme jim na dvorku terasu postavili. Můj volný čas je plný všelijakých projektů a aktivit. Zkouším všechno a dokážu se zabavit, i když nejde proud a telefony jsou mrtvé. Je to nový život.

4. Moje kůže

V terapii jsme rychle zjistili, jak nesvá jsem byla ve své kůži. Každá společenská situace působila trapně. Cítila jsem se kostnatá a nikdy jsem nevěděla, co s rukama, pokud jsem něco nedržela. Pití mi utlumilo tělo, jako by mi rozpustilo kůži a nechalo mě tekutou. (Zpětně si vlastně myslím, že opilá já jsem ostatním bylo asi ještě nepříjemnější, ale to teď není podstatné.) Když jsem zkusila tančit, vždycky jsem se cítila ztuhlá; jako deštník, který se otevírá a zavírá. Když jsem zkusila střízlivě sledovat film, vrtěla jsem se a styděla se, že se nahlas směju. Když v nějakém pořadu – nebo abych byla úplně upřímná, v reklamě – začala hrát inspirativní hudba a tlačily se mi slzy, ten pocit jsem zatlačila dolů a zahrabala ho.

Nikdy jsem se necítila v pohodě, dokud se mi alkohol nedostal do těla, a pak to byla vždycky výmluva na moje chování. Pamatuju si, když se kamarád stěhoval pryč a já jsem plakala. Když se už neozval a já si v duchu udělala takovou inventuru, proč, uvědomila jsem si, že kdykoli jsem byla opilá, nepůsobila jsem upřímně. Byl to alkohol, ne já. Nevěděl, že mi na něm záleží.

Dnes ve svém střízlivém životě lidé vědí, že mi na nich záleží. Brečím u sladkobolných reklam a směju se tomu, jak na mě působí. Ne hanbou, spíš ve stylu „jejich marketingové oddělení mě dostalo“. Tancuju na hudbu a cítím, jak se můj rytmus sladí s písní. Nevím, jak to vypadá ostatním, jen jak to připadá mně. A když se dívám na film v kině, sedím v jedné z předních řad a miluju ten pocit, že mě to na plátně přerůstá; jsem u toho naplno.

Cítím se sama se sebou dobře, a to mě uklidňuje. Necítím se trapně, když stojím vedle lidí, a neřeším, kam dát ruce. Ani nebreptám bez přestání, poslouchám. Ptám se a lidé se přede mnou otevírají. Cítím se dobře. Cítím, že tam patřím, a k tomu bych opilá nikdy nedošla, jen střízlivá. Miluju žít svůj střízlivý život.