Přestat s alkoholem mi zachránilo život

Pamatuju si, že pití bylo katalyzátorem skoro ke všemu. Fotbal na plácku, filmový večer, večírek, cokoliv – bylo jedno, hlavně když se pilo. I práce byla většinou jen způsob, jak si vydělat na svůj příděl alkoholu. Asi moc nepomohlo, že šéf nás tehdy za zaskočení směn odměňoval tím, že nám koupil chlast. „Když zaskočíš Smithovu páteční směnu, dostaneš návštěvu od Víly chlastu.“ Chlubil jsem se s tím kamarádům, než mi došlo, že z toho ve skutečnosti tahám za kratší konec.

Živě si pamatuju kocovinu, zvlášť v práci a zvlášť na ranních směnách, kdy jsem se v 6:30am snažil přetáhnout přes hlavu košili z uniformy a připadalo mi, jako bych se snažil stojkou navléct obří hlavu maskota přes obličej. Pamatuju si taky, jak jsem přišel do práce a myslel si, že mám kocovinu, ale ve skutečnosti jsem byl ještě trochu opilý… a když kocovina udeřila kolem poledne, všichni kolegové museli tahat, co jsem nestíhal.

Víc než to si pamatuju, že jsem se cítil nesvůj. Pamatuju si, že jsem se necítil jistý tím, jak vypadám, když jsem s někým uvázl v rozhovoru. Pamatuju si, že jsem se cítil nahý, když mi někdo nabídl, že mi sundá kabát. Pamatuju si obavu, že se mnou nebude zajímavé si povídat. Pamatuju si úzkost při jakýchkoliv společenských interakcích a to, že jsem alkohol používal, abych tu úzkost držel na uzdě.

Trvalo dlouho, než mi došlo, že mám úzkost pořád a že se to nijak nelepší – a že se to nezlepší, dokud s alkoholem úplně neskončím.

Pití úzkost nezastaví

Pití mi nikdy neznecitlivělo pocity, jen na ně nabalilo vrstvu sraček. Ta vrstva sraček byla obvykle ta „kecající“ část mě. Překryla moje rychlé myšlenky, zatímco jsem si povídal, ale jakmile lidé, se kterými jsem mluvil, odešli, úzkost vykoukla skrz mou alkoholovou vrstvu a ukázala se v plné síle. Úzkost mi okamžitě oznámila, že jsem zněl jako namyšlený kretén, který možná pronesl diskriminační poznámku. Úzkost mě pak nutila ty lidi najít a omluvit se, ale – předpokládejme, že jsem to udělal – když jsem se omluvil a oni šli dál, úzkost znovu vystrčila růžky, aby mi dala vědět, že si nemysleli, že to myslím upřímně.

Úzkost nepřestala jen proto, že jsem pil, pití jen zkrátilo mou pozornost. Byl to únik, ale ne zrovna dobrý. Pití moji úzkost pořád přiživovalo, ať to dopadlo jakkoliv. Když jsem si myslel, že jsem se před někým opilý choval špatně, cítil jsem dvojnásobnou úzkost, když jsem ho pak viděl střízlivý, a hodně jsem pil, abych se „schoval.“ Když jsem se naopak přesvědčil, že jsem v opilosti před někým byl sranda, cítil jsem dvojnásobnou úzkost z toho, abych se napil víc a přivedl zpátky toho živého chlapíka.

Úzkost nepřestala. A pomalu jsem začal chápat, že pokud chci umlčet ten vnitřní hlas, který kritizuje každou interakci, do které se pustím, něco se musí změnit.

Nejdřív jsem zkusil ze dne na den. Přestal jsem pít a šel na večírek. Cítil jsem se zpocený, byl jsem cítit a bylo mi zle, ale pivu jsem se vyhnul. Snažil jsem se zapojit do rozhovoru, ale byl jsem ostře soustředěný na to, abych nepil, a na svou úzkost, která byla obrovská. Tváře jsem měl rozpálené, srdce bušilo a kůže se mi o košili svědila, bylo to nesnesitelné a už jsem chtěl jít domů, ale pak se něco stalo. Chlapík, se kterým jsem mluvil, se zeptal, jestli chci pivo, a já řekl „Ne, nepiju.“ Pak se mě zeptal, jestli jsem určený řidič, ale přiznal jsem, že nejsem, jen jsem chtěl jít na večírek a zkusit nepít. A pak se otevřela stavidla. Vyprávěl mi dlouhý, promyšlený a užitečný příběh o svém bratrovi, který přestal s alkoholem a srovnal si život. Najednou jsem se nebál rozhovoru, nebál jsem se úzkosti, byl jsem úplně zaujatý. Pohltil mě jeho příběh, protože se mě týkal, ale nebyl jsem ani namyšlený kazatel, byl jsem dobrý posluchač. Ptal jsem se, ujasňoval si věci a věnoval mu veškerou pozornost.

Když rozhovor skončil, cítil jsem se nadšeně. Měl jsem jistotu, že jsem si našel kamaráda a naučil se pár věcí, jak zůstat motivovaný. Ten neustálý kritizující hlas v hlavě byl cestou domů zticha, až jsem se ptal, jestli jsem tu noc opravdu strávil střízlivý. Úzkost ten večer zmizela a spal jsem tu noc líp než za celá léta. Nebylo to naposledy, co jsem cítil úzkost (ani naposledy, co jsem se napil), ale otevřelo mi to oči. Jednou večer jsem to zkusil, dal jsem si pivo a snažil se někomu věnovat nerozdělenou pozornost, a nešlo to. Místo toho jsem se zasekl ve vlastní hlavě na tom, že piju, a nemohl jsem nikomu dát úctu, kterou si zasloužil, protože jsem byl příliš zaneprázdněný tím, že jsem si nadával.

Postav se svým pocitům

V mnoha ohledech jsem v pití našel způsob, jak odkládat práci na svých pocitech. Podobně jako když někdo odkládá nějaký úkol tím, že dělá něco zábavného, ale myšlenka, že pořád máš „úkol k udělání“, je pořád přítomná. Pití moji úzkost nikdy neodstranilo, jen mě od ní rozptýlilo. Jakmile jsem zůstal střízlivý (nadobro), prozkoumal jsem své pocity a úzkost a pomalu, ale jistě slábly. Měl jsem i trochu pomoci (pár setkání a terapie), ale moje cesta ke zvládnutí úzkosti byla osobní; dokázal jsem to já, ne někdo (ani nic) jiného. A pokud piješ, abys zahnal/a pocity úzkosti, všímej si, jak se cítíš, protože pochybuju, že alkohol pomáhá.

Přestat s alkoholem mi změnilo život. Umožnilo mi to zaměřit se na to, co bylo rozbité, postavit se tomu čelem a pojmenovat své emoce. Když se teď ptám ostatních alkoholiků: „Proč piješ?“ Slyším podobné narychlo poskládané důvody, jaké jsem dával já: „Na večírcích mám úzkost“ nebo „Bojím se, že nebudu zajímavý,“ ale hodně z toho plyne z nízkého sebevědomí a nejistot. Když přestaneš pít a dopřeješ si trochu péče o sebe, začneš vidět vlastní hodnotu. Místo posilování cyklu pití můžeš být hrdý/á na to, že jsi střízlivý/á, a ta hrdost je to, co zvyšuje tvůj pocit úspěchu a vlastní hodnoty.

Teď, úzkost mě nebrzdí a mám opravdové, smysluplné vztahy s lidmi, které potkávám na večírcích a setkáních.