Závislost na drogách a okamžité uspokojení

Mnozí lidé přemýšlejí, proč lidé se závislostí nemohou prostě „přestat“. Když se člověk se závislostí na alkoholu probudí s drtivou kocovinou, nebo když někoho jeho závislost na drogách dostane do nemocnice, přátelé a rodina to často berou jako příležitost k intervenci… a pak se zlobí, když se člověk se závislostí vrátí ke zneužívání návykových látek.

Lidé se závislostí vědí, kam návyk vede, a přesto nedokážou říct „už mám dost“ ani odejít z lákavé situace, o které vědí, že špatně dopadne. Důvodem ale není (nebo jen zřídka) neúcta k lidem kolem nich, důvodem je psychická nerovnováha.

Dva procesy v mozku

V našem mozku jsou dvě části, které – u většiny lidí – pracují v souladu pro naše celkové štěstí: vědomá a nevědomá; uvážená a automatická; sebekontrolovaná a impulzivní. Abys mohl/a fungovat, potřebuješ obě. Například cesta do obchodu s potravinami (místo zastávky u rychlého občerstvení) je sebekontrolovaný čin, který vyjde levněji, ale impulzivní povaha tvého mozku ti pomáhá vyhnout se autonehodě, když ti někdo vjede do pruhu. Z toho vyplývá i další věc: impulzivní část mozku je poměrně bez námahy, zatímco kontrolovaná část vyžaduje analýzu a čas.

Tyhle dvě části tvého mozku by měly spolupracovat, aby ti pomohly posoudit krátkodobé i dlouhodobé cíle, ale u člověka se závislostí sedí jedna část mozku za volantem a přetlačuje tu druhou. Proto hrozné kocoviny a pobyty v nemocnici nestačí vždy k tomu, aby člověk se závislostí prostě „přestal“. Když droga přináší tak okamžitý zisk, dlouhodobé následky se nezpracují. Když se nad tím zamyslíš, je to také důvod, proč člověk, který se závislostí nebojuje, si dá jedno nebo dvě piva a má dost, ale člověk se závislostí to nedokáže. Člověk, který závislostí netrpí, pozná, kolik piv si může dát, než začne brát v úvahu vedlejší účinky, než bude potřebovat sklenici vody, nebo než bude muset přestat. To je ale dlouhodobý myšlenkový proces. Člověk se závislostí nepřemýšlí o tom, že už má pití dost, ani o tom, jaký účinek to na něj bude mít zítra. Přemýšlí o sklenici v ruce — a jestli ji potřebuje dolít, je to nejzazší budoucnost, kterou dokáže vidět.

Navíc se tvoje impulzivita stává nutkavou, když tě začnou spouštět různé situace. Člověk se závislostí by samozřejmě těžko pil ve velkém, kdyby kolem nebyl alkohol, třeba v zoo nebo v Disneylandu, ale k drogám ho žene to, že začne pociťovat nutkání. Různé spouštěče (téma rozhovoru, událost, televizní pořad a podobně) lidem se závislostí drogu připomenou a vedou je k tomu, aby si ji obstarávali. Při zotavování to lidé se závislostí znají až příliš dobře — a to, že drogu zrovna neberou, neznamená, že nad nimi nemá moc.

Aby ses zotavil/a a zůstal/a střízlivý/á, musíš vědomě obnovit rovnováhu mezi svými dvěma mozky, nebo jak to nazývá Daniel Kahneman, duálními procesy. Musíš ubrat na impulzivitě a posílit sebekontrolu.

Daniel Kahneman ti může pomoct zůstat střízlivý/á

Daniel Kahneman je nositelem Nobelovy ceny za ekonomii (2002) a spolu se svým kolegou Amosem Tverskym hodně psal o dvou polovinách našeho mozku. Jak vlivný jejich výzkum byl, naznačuje i to, že sloupkař New York Times David Brooks je označil za „Lewise a Clarka mysli“ (New York Times, 2011).

V rámci svého výzkumu Kahneman provedl řadu studií, které měřily lidské štěstí, a při tom zjistil výrazný rozdíl mezi „prožívanou“ pohodou a „zapamatovanou“ pohodou. Nakonec to nazval pravidlem vrcholu a konce. Jde o to, že si lidé zážitek pamatují podle vrcholu (nejintenzivnější části) a podle konce, nikoli podle součtu nebo průměru všech okamžiků.

Měřil to tak, že dvě skupiny podstoupily bolestivou kolonoskopii (ano, opravdu). Obě snášely stejnou míru bolesti, ale druhá skupina na konci vyšetření zažila ještě další nepohodlí (ne „bolest“, ale nepříjemnost – endoskop v nich nechali další 3 minuty). Kahneman ke svému překvapení zjistil, že lidé z druhé skupiny na zážitek vzpomínali lépe než lidé z první skupiny. Dospěl k závěru, že u skupiny A zážitek skončil na vrcholu bolesti, zatímco „bolest“ skupiny B vyvážil nepříjemný, ale nebolestivý konec.

To by mohlo vysvětlit, proč se někteří lidé se závislostí vracejí ke své oblíbené droze a jiní po zvlášť špatném tripu začínají cestu k zotavení. Ti, kdo se probudí v nemocnici, nemusí ty dvě situace propojit, a proto si událost pamatují podle vrcholu a podle toho, jak pro ně skončila. Byl-li vrchol dobrý a konec dobrý (před blackoutem), člověk se závislostí se k droze samozřejmě vrátí, i když skončil v nemocnici. Mozek si událost zaznamenal a pamatuje si ji v dobrém. Naproti tomu ti, kdo si během posledního braní drog nebo pijáckého tahu zachovali dostatek sebe sama na to, aby pocítili následky, dokážou problém vidět, protože si zážitek pamatují v nejhorší podobě — tak, jak skončil.

Myšlenka pravidla vrcholu a konce také vysvětluje, proč si někteří lidé myslí (a jiní to potřebují), že lidé se závislostí musí nejdřív „narazit na dno“, než si nechají pomoct. Je-li poslední zapamatovaný zážitek dost špatný, mohou věřit, že to stačí k tomu, aby se vydali novou cestou.

Zůstat čistý/á a střízlivý/á

Pokud se ohlédneš za posledním braním drog a vzpomeneš si, jak ti bylo hrozně, je to dobře. Pomůže ti to tu pociť udržet a zvýší pravděpodobnost, že budeš abstinovat. Pokud se ale ohlédneš za posledním braním drog a vzpomínáš na to v dobrém, pamatuj, že si neskládáš celý příběh. Když víš, jak paměť funguje, zkus vidět širší obraz a myslet dlouhodobě, abys odolal/a impulzu napít se.

To je bezpochyby jeden z hlavních důvodů, proč se u lidí závislost rozvine brzy a nedokážou z ní ven. Mnoho drog ti dá zažít vrchol… a blackout dřív, než se věci zhorší. Pravidlo vrcholu a konce proto nahrává tvým impulzům. To nejlepší, co do budoucna můžeš udělat, je vzít si tohle poznání s sebou. Pamatuj, co tvůj mozek dělá, který proces zrovna běží, a zkus to použít jako zábranu před rozhodnutími, kterých bys litoval/a.