Přestaň jim říkat chutě

Můžeš tomu říkat porucha, nemoc nebo volba. Nakonec mi na tom nesejde, protože pro lidi bez závislosti je pořád skoro nemožné pochopit, jaké to je být na něčem, na čemkoli, závislý/á. Buď to máš, nebo ne. A i když existují dobří lidé – chytřejší, než já kdy budu –, kteří o tom dělají studie a spoustu výzkumu, podle mých zkušeností jen málokdo z nich závislostí sám trpí. Jestli jsi nikdy nepocítil/a potřebu dál pít, nevíš, jaké to je přestat.

„Chutě“ je zavádějící slovo pro to, co chutě dělají

Myslím, že výraz „chutě“ nese část viny za spoustu mylných představ o závislých. Lidé slyší „chutě“ a spojí si je s jídlem. Myslí si, že chutě jsou jako když jdou kolem zmrzlinárny a ucítí vůni vaflových kornoutů. Najednou chtějí zmrzlinu, ale to je pasivní sevření, které u krátké pozornosti rychle poleví. Není to něco, co je hlodá až na kost.

Jsou i tací, kdo analogii s jídlem posunou ještě dál a přirovnají to k něčemu o něco zlověstnějšímu. „Když máš ve střízlivosti chutě, je to jako být naštvaný/á hladem, ne? Máš prázdný žaludek, obsluha v restauraci je pomalá, jsi unavený/á, podrážděný/á a jedeš na rezervu, a myslíš jen na to, dostat do žaludku nějaké jídlo.“ Je to blíž, ale k chutím závislosti má pořád hodně daleko. Být naštvaný/á hladem je pořád krátkodobý pocit, pomalé vření. Chutě pomalé nejsou. Jsou dlouhé, náhlé a vytrvalé.

Z pojmů spojených s jídlem vystihuje chuť nejlépe hladovění. A ty nevíš, co je „hladovění“, dokud jsi hladověním opravdu netrpěl/a. Je to, jako bys viděl/a, jak se ti sypou přesýpací hodiny, jsi zoufalý/á a v panice, modlíš se, doufáš a smlouváš o cokoli, co by utišilo hlad. Na všechno, na co se podíváš, si v duchu zvážíš a zhodnotíš. Dá se to sníst? Dá se tím dostat blíž k jídlu? Staneš se sherlockovským sběračem, který bleskově čte scénu: tři plechovky v koši a sběrna dva bloky odsud, mezi tím 7 košů, šlo by dát dohromady pár dolarů, zastavit bundu a pořád stihnout autobus v 8:30 do obchodu s alkoholem. Je to výkon a pokaždé, když si přeju mít tyhle schopnosti ve střízlivosti, vzpomenu si, že pramenily jen ze zoufalství, ne z vášně.

Radši analogie s jídlem úplně zahodím a lidem říkám, že „chutě“ jsou jako tonutí. Svět kolem tebe může hořet, může ti dokonce chybět končetina nebo můžeš mít otřes mozku, ale na ničem z toho nesejde, potřebuješ vzduch.

I když se všechny tyhle příměry tomu, jaké chuť je, jen přibližují, pořád pořádně nezachytí, jak chuť vzniká ani proč. Nejhorší na tom, že je výraz chuť tak svázaný s jídlem, je, že většina z nás má nad příjmem jídla kontrolu. A sehnat levné jídlo není těžké. Ať už tedy použijí jakýkoli obraz z jídla (hladovění, naštvanost hladem, impulzivní závan vůně), vždycky se to vrátí k otázce kontroly. Jídlo je nadosah, takže je to tvoje vina, že jsi nesnídal/a a rozhodl/a ses jít do restaurace v obědové špičce.

Díky tomu, že se v poslední době dostal do povědomí jistý jev, mám konečně způsob, jak vysvětlit, jak chuť vzniká a jak silný je impuls na to volání odpovědět.

Syndrom fantomových vibrací a lidé se závislostí

Tehdy se mi to konečně podařilo najít. Něco, k čemu se dnes většina lidí dokáže vztahovat, co chápe a čím trpí, a to všechno díky chytrým telefonům: syndrom fantomových vibrací. Závislí, lidé v zotavení i lidé bez závislosti tohle zdánlivě znají. A právě v tom je něco, co lidem pomáhá pochopit, jaké to je mít závislost. Příčina není známá, ale předpokládá se, že důvod je dvojí:

1. Nadměrné používání telefonu

2. Očekávání, která vedou ke špatně interpretovaným smyslovým vjemům

Zaprvé, nadměrné používání telefonu je zřejmé, protože to zřejmě děláme všichni. Existují studie o syndromu fantomových vibrací, které zjistily, že lidé tím mohou trpět už po měsíci nošení telefonu u sebe.

Druhá část je stejně fascinující. Když čekáš, že ti zavolá rande, že se ozve práce po pohovoru, nebo že dorazí balík, mozek ti jemné vjemy špatně vyloží jako vibrace telefonu. Lidé tohle dělají bez ohledu na to, jestli telefon u sebe mají, a pak přijde ještě ta panika „kde mám telefon?!“ Přesně tohle. Pro lidi bez závislosti je tohle to, co se děje, když přijde chuť.

Můžeš dělat cokoli. Můžeš venčit psa, hrát videohru, nakupovat, řídit, jít na túru, malovat – cokoli – a najednou tě přepadne chuť. Nechceš jí podlehnout, ale stejně jako ruka samovolně sjede do kapsy, aby zjistila, jestli telefon opravdu zvoní, uděláš to nevědomky. Musíš to ověřit.

Přátelům bez závislosti říkám, ať stráví den bez telefonu a než po něm impulzivně sáhnou, ať si připomenou, že ho u sebe nemají. Bez výjimky to pochopí. I u těch pár lidí, kteří na to přistoupili, je nachytám, jak sahají po telefonu, když se někdo zeptá na cestu nebo když sedíme na obědě. Je to nevědomé a může se to stát kdykoli, i když víš, že telefon u sebe nemáš.

A znovu, tohle je o tom, jak to vzniká, ne o tom, jaké to je – i když panika některých lidí, když si uvědomí, že telefon u sebe nemají, se tomu může blížit.

Konečně mi tohle funguje, když se snažím popsat chutě lidem bez závislosti. A konečně to utne tu zabijáckou hlášku od toho jednoho kreténa, který říká: „Je snadné něco ‚nedělat‘. Nechci skákat padákem, tak to nedělám.“ Kdyby tě při každé fantomové vibraci najednou zachvátila panika a hlad, měl/a bys docela dobrou představu o tom, jaké jsou chutě člověka se závislostí.