John Goodman o závislosti a alkoholismu

John Goodman je na filmových plátnech jako doma. Goodman ztvárnil Dana Connera v hitovém televizním sitcomu Roseanne, propůjčil přívětivý hlas Sullymu ve franšíze Pixaru Monsters, Inc. a objevil se v řadě filmů, třeba jako Walter Sobchak ve snímku bratří Coenů The Big Lebowski. Jeho filmografie je impozantní, ale jedním z jeho nejcennějších triumfů je střízlivost.

Anonymní herec

Cizinec v cizí zemi. Když bylo Johnu Goodmanovi 23 let, vzal si od staršího bratra půjčku ($1,000) a přestěhoval se ze St. Louis ve státě Missouri do New Yorku, aby splnil sen stát se hercem. S přítelkyní si pronajal malý byt poblíž manhattanské divadelní čtvrti. Goodman neměl agenta ani kontakty v oboru, tak vstával, chodil po cizím městě a hledal konkurzy.

S penězi to bylo hodně těsné. John Goodman vydržel dny bez slušného jídla, ale vydržel u toho dva roky – nad vodou ho držela různá práce v barech – až ho oslovila reklamní agentura a najednou k němu začaly plynout stálé příjmy.

V 80. letech se stal známým v každé domácnosti, jakmile se objevil ve večerním sitcomu Roseanne, který běžel skoro celou dekádu. Od té doby peníze problém nejsou; sehnat práci také ne. Vzestup ke slávě ale nebyl bez stinných stránek.

John Goodman se často stával námětem bulvárních titulků a po newyorských ulicích už nemohl chodit, aniž by ho lidé poznávali. Byl to pro něj úplně jiný svět a právě to z velké části spustilo jeho alkoholismus, se kterým pak bojoval dalších 30 let.

Střízlivý od roku 2007

Sledovanost Roseanne dál stoupala, zatímco John Goodman s rodinou žil v Kalifornii. Neustálí paparazzi a to prostředí byly vysilující a Goodman nechtěl, aby v té atmosféře vyrůstala jeho novorozená dcera. „Se showbyznysem, publicitou a tím bulvárem už jsem měl dost – prostě jsem toho měl dost,“ řekl Goodman. „Tak nějak jsem ji, svou dceru, chtěl od toho dostat pryč“ (The Guardian).

John Goodman proto přestěhoval rodinu z Kalifornie do Louisiany, blíž k rodičům manželky a dál od publicity. Goodman vzpomíná, že to tehdy vypadalo jako dobrý nápad, ale

„mnohokrát jsem mohl jít ke dnu. Ne předávkováním, ale… no… nešťastnou náhodou.“

John Goodman je střízlivý od roku 2007, po 30 letech boje s touto nemocí. Ne vždy to ale bylo snadné, jak Goodman vzpomínal na mnohé noci, kdy se mu zdálo, že si háže do sebe sklenice whisky, a říkal si:

„Řeknu si: ‚Hej, to bych neměl dělat.‘ A pak si řeknu: ‚Waaah, to je v pohodě! Děláš to pořád! Pořád to tajně piješ!‘ A pak se probudím a řeknu si: ‚Ne, nepiju.‘ Nejdřív mě to znepokojovalo. Teď je to jen k smíchu.“

Jak rozhovor pokračuje, Goodman mluví o tom, jak hledal okamžité uspokojení nejen na dně sklenice, ale i v práci. Trápil ho nedostatek sebedůvěry a neustále se bál, že si nezapamatuje text.

„…A trestal jsem se víc než cokoli jiného a dokonce jsem špatně využíval energii a jde jen o to, být v tom uvolněný a vědět, že [repliky] přijdou, mít trpělivost. Je to moje porucha osobnosti, že chci všechno hned teď. Musím to mít teď, teď! Pan Teď! Chci říct, tohle [na jevišti] nejde. Je to proces.“

Stejně jako střízlivost je to proces a bere to den za dnem. Už se nezabývá lítostí, pochybnostmi a trápením. Naopak se od těch myšlenek aktivně odtahuje, protože ví, že mohou vést na nebezpečnou cestu. S novinářkou Elizabeth Day se přistihne:

„Proč o tom mluvím? Tohle se nesmí stát znovu… [je to] chemická věc, věc mozku, [a] všeobecná nespokojenost se vším. Nic se mi nechce, nic mi nepřipadá správné. Musím dělat něco jiného, ale nic jiného dělat nechci.“

Když se John Goodman ocitne v depresi, zaměstná se jinými činnostmi.

„Chci pořád chodit na místa, kde je pozitivní posílení, abych se nedostal tam, kde jsou spouštěče. Protože si nemyslím, že by mě na Boží zelené zemi cokoli zastavilo, kdybych opravdu chtěl pít.“ (Men’s Journal)

John Goodman se většině těch spouštěčů dokáže vyhnout doma s manželkou a rodinou, takže když natáčí nebo hraje v divadle daleko od domova, dostává úzkost.

Goodman, jak rády zdůrazňují bulvární plátky, býval obézní – v jednu chvíli se blížil 400 librám. Teď ale, jako alkoholik v zotavení, tráví čas na eliptickém trenažéru nebo boxováním a při výšce šest stop vypadá na zhruba 250 liber; daleko od nezdravého muže, kterým kdysi byl.

Právě proto, jak říká, má rád divadlo, protože je fyzicky aktivní a nutí ho zůstat ve formě. Přibírání na váze klouby opotřebovalo neopravitelně a teď, když má za sebou dvě náhrady kolen a přestal pít, je jasné, že zdraví je pro něj priorita.

„Alkohol je alkohol. Jsem alkoholik. Pil bych za každých okolností. To k alkoholikovi patří – najdeš si jakoukoli výmluvu. Ale co se týče stresu, žil jsem stresující život. Ještě jsem ho zhoršil pitím a braním drog a obor, který jsem si vybral, je pořád o nervy… neustále hrozila nezaměstnanost. Z nějakého důvodu jsem si zapíral, co sám sobě dělám. Je zázrak, že mě vůbec někdo najal, když se na mě podíval. Vypadal jsem jako chodící infarkt.“ (Men’s Health)

Možná nejinspirativnější na Johnu Goodmanovi je, že se před svým alkoholismem neschovává. Přijímá, že je to součást jeho, ale je to součást, které je ochoten se vzdát.

„Vzdát se velkého kusu sebe ve skutečnosti není tak těžké, když si uvědomíš, že dostaneš víc, než se vzdáš.“

John Goodman dál má prestižní a proměnlivou hereckou kariéru a přitom žije střízlivý život v New Orleans s manželkou a psy.